Pro mě je nezbytné přijímat svět takový, jaký je. Vidět nádheru života, ale vidět také jeho zoufalství a bolest. Pouze tehdy, když jsem nezaujatým pozorovatelem, kdyz se dívám na svět a prožívám to, co se děje, aniž bych cokoliv posuzovala či  hodnotila, vidím skutečnou velkolepost života. Tehdy jsem schopná se do života zcela ponořit, odevzat se mu, nechat jej plynout a nechat se jím unášet. 

Když jsem se zamýšlela nad tím, co mi v mém životě opravdu vadí, co mi působí potíže a co bych si přála změnit, dospěla jsem k jedinému - je to má stydlivost, plachost a nesmělost. Prožila jsem spoustu okamžiků, které mě opravdu zranily, a mohla bych si stěžovat na mnohé, ale taková já nejsem, to mě netrápí. S problémy se dokážu vyrovnat. Když mě něco nebo někdo srazí na kolena, vstanu.

Dosud jsem rčení NENAUČÍS PLAVAT TOHO, KDO CHCE MÍT HLAVU POD VODOU, nebrala příliš vážně. Věřila jsem, že se s každým "normálním" člověkem, který má problémy, dá v klidu mluvit, vysvětlit mu možnosti, ukázat cestu, chápat se navzájem a hlavně se něčeho dobrat, někam se posunout. NEJDE TO, opravdu to nejde. Tedy s většinou snad, ale vždy se najde někdo, kdo se bude dál topit a volat o pomoc, ale pak, když už ho skoro vytáhnete, abyste ukončili jeho utrpení, se lekne čistého vzduchu nad hladinou a stáhne vás s sebou zpátky dolů. Někdo si prostě libuje ve svých problémech a v tom, že ho ostatní litují. Brány své věznice si nese každý člověk v sobě a tak už nemůžu pomáhat těm, kteří mou pomoc nedokážou přijmout.

Od malička se ve mně postupně rozvíjel pocit, že chci nějakým způsobem propojovat lidi a přírodu, že chci udělat svět krásnější a lidi šťastnější. Myslela jsem, že dokážu přinášet druhým světlo a štěstí. Protože štěstí druhých mě naplňovalo mým vlastním. Věděla jsem, že k tomu, abych zvládla pomáhat druhým, musím být nejdřív v pořádku a silná já, ale myslela jsem, že lze zvládnout obojí najednout. Protože když bych se soustředila jen na svůj osobní rozvoj, zřejmě by mi to zabralo úplně celý život a připadala bych si sobecká. Podobně, jako když někteří lidé tvrdí, že něco dělají pro to, že je vidí Bůh, že Bůh ví, že pomáhají ostatním. Já to ale nedělala pro Boha nebo pro to, aby mně byl někdo vděčný. Naopak, čím méně lidí o mně vědělo, tím lépe. Pomáhala jsem druhým, kteří o tom většinou vůbec nevěděli, protože jsem z toho měla opravdu radost. Protože úsměv druhých a krása okamžiku ve mně vyvolávaly vlny štěstí. Neměla jsem ani zdání, že vše bude směřovat k tomu, abych se opravdu musela začít starat jen sama o sobe, což je proti mé přirozenosti. Vydržela jsem dlouho a vím, že jsem zvládla hodně, ale životem jsem byla donucena začít se učit myslet sobecky. Ještě mi to moc nejde, ale budu to muset zvládnout, abych v tomhle světě přežila. Protože pro tenhle svět je touha a chtíč opravdu přirozeností či přímo nutností, která jej udržuje v chodu, která začíná naším početím a zvyšuje se s každým naším nádechem, s každým zakručením v žaludku a s každým přáním . Nejvíce mě ale děsí představa, že je to tak v celém vesmíru. 

V září loňského roku mi zemřel táta. Byl nemocný dlouhou dobu. Fyzicky na tom byl špatně a poslední měsíce už nebyl úplně přítomný duchem. Věděla jsem, že pomalu odchází, ale přesto jsem doufala, že se to třeba ještě zlepší... Bylo to moc těžké období.

Nakonec strávil v nemocnici dva týdny. Jednou ve středu, kdy jsem u něj byla, jsem se s ním rozloučila s tím, že přijdu v pátek, že se uvidíme v pátek. Jenže jsem nastydla a v pátek mi nebylo moc dobře. Byla jsem unavená a tak jsem nakonec zůstala doma s tím, že za ním pojedu, jakmile se mi udělá lépe.

V noci z pátka na sobotu jsem se stala svědkem tří po sobě jdoucích událostí.

Věřím v Boha. Bůh je pro mě čistá láska, přítomnost všude a ve všem. Věřím, že jsme všichni boží součástí, protože neexistuje nic kromě Boha - tudíž vše je Bůh. Věřím, že veškerá existence je manifestací Boha v nekonečném množství podob a skutků.

Je fascinující, jak je vše propojeno. Jak často si uvědomujeme, že se skládáme ze stejných částic jako okolní stromy a možná jsme vlastně kdysi byli skálou?

Právě jsem se vrátila z knihkupectví. Bylo to úžasné. Bože. Tolik nádherných knih! Já myslela, že se zblázním. Přečetla bych všechno. Takhle nadšená jsem z knížek nebyla už dlouho. Možná je to tím, že už jsem tam pár měsíců nebyla.

Objevila jsem knihu, která se snaží dát odpověď na staré otázky typu co je to čas a co bylo předtím, než vznikl vesmír. A nebo jinou, o tajemných místech

Setkání se smrtí není příjemné, rozvrací dosavadní způsob života. Ale také přináší nový pohled na život.                           

Dřív jsem věřila, že všechno vždycky nějak dobře dopadne, i přes to,

Hudba je úžasný dar. Skze ní se dá vyjádřit nevyslovitelné. Věřím, že celý vesmír zpívá nádhernou píseň a my všichni jsme její součástí.