Já
Tatáž řeka života, která prýští mými žilami dnem a nocí, plyne světem a tančí v rytmickém tepu.
Tentýž život kolébá příliv a odliv v oceánu, kolébce zrození a smrti.
Cítím své údy, jak velebí tento vesmírný život.
A jsem naplněn hrdostí, neboť má krev tančí za velkého tlukotu života a věků.
/Thákur/
 |
Bůh
Věřím v Boha. Bůh je pro mě čistá láska, přítomnost všude a ve všem. Věřím, že jsme všichni boží součástí, protože neexistuje nic kromě Boha - tudíž vše je Bůh. Věřím, že veškerá existence je manifestací Boha v nekonečném množství podob a skutků.
Někdy jsem plná radosti, lásky a zvláštní energie, kterou potřebuji projevit. To jsou okamžiky, kdy mi připadá, že začínám chápat prvotní okamžik, kdy se Bůh potřeboval stát tím vším, co je. Kdy doslova explodoval nesmírností, kterou měl v sobě, aby se poté, během poznávání sebe sama, začali střípky jeho vědomí opět navracet k sobě.
Ale hned potom moji mysl zaplní ty zcela zásadní otázky o tom, co byl Bůh předtím. Myšlenka, čistá existence? Nebo nebylo žádné předtím, když je prý vlastně všechno najednou - minulost, přítomnost i budoucnost? Kde se vzal Bůh a jak funguje věčnost? Někdy mi připadá, že zažívám okamžiky jakéhosi krátkého prozření, které se však v následují chvíli změní v pochyby, chaos a množství otázek o smyslu všeho. Co když je to totiž všechno úplně jinak?
Nemyslím si, že by to, co existuje, mohlo vzniknout bez inteligentní energie, která vše drží pohromadě. Je však někde místo, kde je boží energie nakumulována, jakýsi výchozí bod, náš skutečný domov? Nebo je naše bytí samo o sobě smyslem života? Existence lidských bytostí, které dokáží uvažovat o těchto abstraktních věcech, mě ujišťuje o tom, že tu je něco víc nežli to, co dokážeme vnímat našimi smysly. Je tolik věcí, k jejichž pochopení se nedokážeme ani přiblížit.
Lidstvo se k Bohu, ať už si jej představují jakkoli, snaží dostat po celé věky. Vede k němu zřejmě tolik cest, kolik je lidí. Stále však existují osoby, kteří nechtějí pochopit, že jejich způsob uctívání Boha není ten jediný správný. Přiznám se, že mám strach upínat se k jakékoliv organizaci, protože se na vše snažím dívat s nadhledem a se zdravým rozumem. V podstatě už od mala jsem si začala ze všeho brát to pro mě důležité a dávala to dohromady s vědeckými poznatky především z fyzikální oblasti. Hodně jsem četla a učila se o přírodě, zkoumala jsem tajemství světa. Pomalu jsem začala chápat, objevovat a všechno mi do sebe začalo zapadat.
pise.cz/img/159471.jpg">
Jsem šťastná, když objevím někoho, kdo věří ve stejné věci jako já a ráda si o těchto věcech popovídám. Chci si však v této oblasti udržet určitou svobodu, protože nikdo nemůže říci, že ví, jak to opravdu je.
Svým způsobem obdivuji lidi, kteří nevěří v nic, co je přesahuje, vážně. Musí být strašně silní. Možná žijí život skutečně naplno. Každopádně já přiznávám, že bych měla veliký problém trvale přijmout myšlenku, že život nemá hlubší význam a připadala bych si zoufale ztracená.
Co se týče náboženství, součástí naší kultury je křesťanství. Díky našim předkům k němu máme nejblíže, dá se říci, že doslova v krvi. Tak se stalo, že jsem ve druhé třídě začala spolu se svou nejlepší kamarádkou chodit na hodiny náboženství. Ano, bylo to hezké, kreslili jsme si obrázky a zpívali. Jenže velice brzy mi něco na tom, o čem jsme si říkali, přestalo sedět.
Nedokázala jsem přijmout něco, v čem jsem už jako dítě viděla nejasnosti, které mi nikdo nedokázal vysvětlit. Několik podstatných myšlenek si stále uchovávám ve svém srdci a snažím se podle nich žít. Mám však asi trochu averzi k lidem či národům, kteří se považují za vyvolené. Mají jistě moudré myšlenky a znají mnohá tajemství, ale přesto se s nimi nemůžu ztotožnit. Nikdy jsem nepochopila chování Boha ve Starém zákoně. Je tam dost strašidelný. Tak moc, že bych s ním nechtěla mít nic společného. Logicky jsem totiž vždy viděla rovnost mezi všemi lidmi a nechápala, proč by ten milující a vševědoucí Bůh měl někoho, koho sám stvořil, zavrhnout.
To, že existujeme, to, co dokážeme, to, co nás obklopuje, naše těla, naše planeta - to všechno je naprosto úžasné. I když někdy nemůžeme některé věci vstřebat a přes všechnu bolest, kterou cítíme, měli bychom vnímat, jak dokonale funguje život v globálním měřítku. To, co nám přijde kruté Kromě toho, co když to, co vidíme jako špatné a negativní, nám má ve skutečnosti pouze pomáhat k uvědomění si některých věcí? A co když se pouze máme naučit přijmout věci tak, jak jsou a přes všechny těžkosti jednoduše milovat, jak nejvíce dokážeme ?
Nemyslím, si, že by nás Bůh nějak trestal nebo zkoušel, co vydržíme. Myslím si, že prostě máme naprostou svobodu jednání, která je ovšem řízena zákonitostmi, které nám vždy vrátí to, co jsme vypustili. Žádný náš čin, ale ani naše myšlenka, se neztratí, jen vyvolá řetězec dalších událostí, a dříve nebo později se k nám dostane důsledek našeho jednání. Je to absolutní spravedlivost založená na zákonitosti přeměny energie. To, co se děje na Zemi, je, dle mého názoru, společná práce všech bytostí, které tu kdy pobývali. Našimi životy jsme postupně vytvořili tuto podobu světa a pokud si přejeme, aby byl jiný, nikdo jiný to za nás neuskuteční.
Co se týče jedné zásadní postavy v dějinách lidstva, Ježíše, jeho moudrost tkví v jednoduchém poselství: "Miluj bližního svého jako sebe sama." Já bohužel nemám druhé ráda tak moc, jak bych si přála, protože zatím nedokážu milovat sama sebe tak, jak bych si zasloužila. Je docela dlouhodobý proces...
Líbí se mi, jak Ježíše popisuje duše jednoho člověka: "Byl to člověk - nadaný, věřící, milující člověk. Od časného mládí si byl vědom svého poslání a snažil se nechávat stranou všechny osobní potřeby. Od nás ostatních se lišil svou vírou v sebe a svého Boha. Znalostí sebe samého. Vírou v moc, kterou měl v sobě. Když přišel, byl člověk něčím ubohým. Dal příklad toho, čím člověk může být. Jeho víra uzdravovala. Ta moc u něho byla a je pořád." G. Willinston a J. Johnstone doplňují: "Ježíš sám sebe uvádí jako přílklad, ne jako vyjímku. Svým jednoduchým, milujícím postojem Kristus dokazoval, že je vtělením do těla z masa a kostí a naléhal na nás, abychom si uvědomili, že jsme totéž."
Líbí se mi myšlenka, že Boha oslavujeme tím, že existujeme. Že Bůh není závislý na naší víře nebo nevíře v něj, není členem žádné církve nebo víry, to oni jsou pouze částí veškeré velkoleposti a nádhery. Jsme tu, abychom žili, abychom se učili, rostli, rozpínali se, poznávali sami sebe. Naše poslání nebo smysl života se nám odhaluje postupně, je to jakési nutkání k "čistotě". Na této Zemi žijeme v duálním světě, ve kterém bez temnoty nepoznáme světlo, bez slz smích a bez bolesti klid. Je to jedinečná zkušenost, pro kterou jsme se rozhodli, když jsme vstoupili do těla tak hmotného, že jsme zapomněli, co je naší pravou podstatou. V božím světle však neexistuje žádná vina, pouze naprosté přijetí a pocit všeobjímající lásky. Nikdy nejsme od Boha odděleni, neshlíží na nás odněkud shůry, je přítomen v každé existující částečce. Možná nám tato skutečnost může přinést pochopení důležitosti života jako takového...
