O smrti (podruhé)

V září loňského roku mi zemřel táta. Byl nemocný dlouhou dobu. Fyzicky na tom byl špatně a poslední měsíce už nebyl úplně přítomný duchem. Věděla jsem, že pomalu odchází, ale přesto jsem doufala, že se to třeba ještě zlepší... Bylo to moc těžké období.

Nakonec strávil v nemocnici dva týdny. Jednou ve středu, kdy jsem u něj byla, jsem se s ním rozloučila s tím, že přijdu v pátek, že se uvidíme v pátek. Jenže jsem nastydla a v pátek mi nebylo moc dobře. Byla jsem unavená a tak jsem nakonec zůstala doma s tím, že za ním pojedu, jakmile se mi udělá lépe.

V noci z pátka na sobotu jsem se stala svědkem tří po sobě jdoucích událostí. Po půlnoci jsem s manželem stála v kuchyni a najednou z elektrické zásuvky, ve které byla rychlovarná konvice, vyšlehl modrý průhledný plamen, měřící dobrých 40 cm. Oba jsme se lekli a manžel poznamenal, že je nejvyšší čas se přestěhovat (plánovali jsme to) a já pro jistotu vytáhla konvici ze zásuvky. Za chvíli, když jsem byla ve druhé místnosti, manžel volal, že se to s tím plamenem stalo znovu. Potom už byl klid a tak jsme šli spát. Po nějaké době mě manžel probudil s tím, že v kuchyni svítí světlo – sama od sebe se tam rozsvítila lampička. Tedy, neudělala to poprvé - když jsme jí měli novou, asi před šesti lety, tak nějakou dobu měla jakoby špatný dotek a občas se rozsvěcela a zhasínala sama. Jenže pak se to srovnalo a teď už to opravdu několik let neudělala -  jen tuhle jednu jedinou noc. A konečně, tutéž noc jsem měla sen, ve kterém jsem s tátou byla u jeho nemocniční postele a pomohla jsem mu z ní vstát. A on vstal, nejdříve nejistě a překvapeně, ale potom už s veselejším výrazem. Když stál na nohou, povídali jsme si. Bohužel nevím o čem, ale vím, že takhle jsem s ním nemluvila už roky, možná dokonce nikdy.

V sobotu ráno jsem měla hodně dobrý pocit, že už je tátovi je lépe, že to zvládne... a měla jsem po dlouhé době opravdu dobrou náladu. Nechala jsem si vypnutý mobil, aby mě nikdo nerušil a mohla jsem si pořádně odpočinout. Teprve druhý den odpoledne, když jsem si mobil konečně zapnula, jsem zjistila, co se stalo. Zjistila jsem, že táta zemřel v noci z pátka na sobotu, v době, kdy se u mě doma děli tyto události. Nevěděla jsem, jestli mám brečet, protože zemřel, a nebo se smát, protože už mu je konečně lépe. Brečela jsem smutkem i radostí zároveň.

Nebýt těchto zážitků, vzpamatovávala bych se dlouho, ale díky tomu, co jsem tehdy v noci zažila a díky vědomí, že jsem u něj byla, mám dobrý pocit, že všechno dobře dopadlo.

Zrovna od svého táty bych znamení po smrti nečekala, už jen vhledem k tomu, že poslední roky a hlavně měsíce se jeho mysl toulala kdovíkde a nemohla jsem s ním "normálně" mluvit, vlastně jsem ani nevěděla, jestli mě vnímá. Ale možná, že právě proto mi byl schopný dát znamení  - a jak jinak než skrze elektřinu, kterou se celý život zabýval a která byla jeho vášní! :) . Možná jeho duch už dávno cestoval do jiných světů, možná ze Země odcházel postupně a tak byl schopný propojit na chvíli rúzné sféry...

A myslím, že jsem se konečně přestala bát smrti, takže se můžu více věnovat životu.