"Žijeme ve světě, ve kterém se potřebujeme dělit o odpovědnost. Je jednoduché říct: ´To není moje dítě, moje komunita, můj svět nebo můj problém.´ Pak jsou tu ale ti, kteří vidí co je třeba a konají. Ti lidé jsou mí hrdinové."

Fred Rogers

Všichni máme strach. Všichni v sobě máme hněv a smutek. To je dané. Otázkou je, jak se svým strachem, hněvem a smutkem naložíme. Velkým krokem je už jejich přijetí a objevení.

Mylná - a bohužel i častá - je domněnka, že popřením či vyhýbáním se zdánlivě "negativním emocím" nalezneme zkratku k "pozitivním" pocitům štěstí a soucítění. Ke skutečné radosti a ke skutečnému soucítění nevede žádná cesta kromě té, která prochází všemi ostatními emocemi. Mnoho drahocenného času promarníme blouděním v závoji lži, obelháváním sebe i druhých, žijeme realitu, která je bez života. To nefunguje. Bez prožitku strachu, hněvu a smutku jsme schopni pouhé imitace radosti a soucítění v podobě falešné, přebujelé veselosti a sentimentu.

Stejně častým omylem je i to, že na cestě k osvícení a k sebeovládání je třeba "negativní" emoce ne-li přímo potlačit, pak přinejmenším transcendovat. Podle této teorie bychom se měli povýšit nad své základní instinkty a spočinout v klidné radosti a soucítění, protože je to naším přirozeným právem. Jsem ale přesvědčena, že taková transcendence má za výsledek pouze iluzívní vyrovnanost, která se rozplyne pod náporem prvního naléhavějšího životního problému. Máte-li v bezpečí svého klidného bytu dojem, že strach, hněv a smutek můžete transcendovat, pokuste se o to a svezte se nočním metrem z Manhattanu do Bronxu, zajděte si do jeruzalémského Muzea holocaustu nebo zkuste přespat v ulicích Kalkaty.

 ...musíme své emoce zbavit pout a nechat je plynout životem, abychom se báli toho, co nás skutečně ohrožuje, abychom pocítili hněv proti tomu, co skutečně narušuje naši integritu, abychom plakali, když skutečně trpíme, smáli se, když je nám opravdu dobře, a pečovali o druhé, když to skutečně potřebují. Pak se začneme dozvídat něco i o tom, jaká je láska. Protože láska je správně plynoucí emocionální energie. Je to úplný rejstřík emocí vyjádřených přiměřeně dané   situaci, v pravou chvíli, naplno a přímo.

Milující osoba je dítě, které dospělo.......     

         GabrielleRoth "Mapyextáze"

Zotročení miliard zvířat v průmyslových velkochovech je možná největší etickou otázkou dnešní doby.

Extrémní krutost

Představte si civilizaci, která pro své chuťové potěšení masakruje desítky miliard bytostí s rozvinutými smysly, cítících bolest a prožívajících plné spektrum emocí. Představte si civilizaci, která vyvraždila drtivou většinu velkých savců a nahradila je dvěma desítkami domestikovaných druhů, které úmyslně přemnožila v uzavřených provozech. Hororová scéna?

Můžeme žádat o jakékoli znamení, které chceme, ale nakonec vidíme přesně to, co chceme vidět, ve chvíli, kdy jsme na to připraveni.

Zdroj: www.facebook.com/tereza.t.perinova/media_set

Již delší dobu jsem zamýšlela napsat článek na téma Rumunsko a situace tamních pejsků. Dlouho jsem nenacházela dostatek odvahy a kuráže, abych si sedla, přemítala a vzpomínala na to, co jsem viděla, slyšela a četla. Dnes ten den konečně nadešel. Ptáte se proč? Protože dnes, 21. března 2014 ve 21. století, jsem viděla něco naprosto nepředstavitelného.

Roku 1854, kdy americká vláda chtěla skoupit půdu jeho kmene na západním pobřeží, pronesl indiánský náčelník Seattle poselství k americkému prezidentovi a ke Kongresu. Tato prorocká vize velkého náčelníka bývá považována za první vážný ekologický projev světa.

Velký náčelník nám také posílá přátelská slova, plná dobré vůle. To je od něj laskavé, protože my dobře víme,

"Inteligentní lidé vědí, že lze věřit jen polovině toho, co slyší. Velice inteligentní vědí které polovině."

 George Bernard Shaw

Vrátil jsem se domů, moje manželka právě prostírala stůl k večeři, chytil jsem ji za ruku a řekl jsem jí: "Musíme si promluvit." Sedla si a začala klidně jíst. Uviděl jsem bolest v jejích očích. Spěchal jsem se a nevěděl jsem, co říct. No, musel jsem jí sdělit, o čem jsem už dlouho přemýšlel. "Chci se rozvést,"  začal jsem klidně. Zdálo se mi, že moje slova ji nerozčílili,

To nemá být nesmyslný rozkaz, ale dobře míněná rada. Když říkám, abyste poslouchali děti, nemyslím tím samozřejmě, abyste si od nich nechali rozkazovat. Stále jste to vy, koho opravdu musí poslouchat. Vy je učíte, jak žít, vštěpujete jim určité hodnoty, usměrňujete je. Nicméně poslouchat děti znamená trochu něco více než je jen vyslechnout. (Kéž by je lidé alespoň vždy vyslechli...!) Znamená