Něco o lásce

Chtěla bych být květinou, ke které přivoníš,

když se ráno vedle ní na louce probudíš.

Chtěla bych být vodou, která stéká po Tvém těle

a tak osvěží Tě skvěle.

Chtěla bych být vánkem, který pohladí Tvou tvář

pokaždé, když se usmíváš.

Chtěla bych být ohněm, do kterého se díváš a který hřeje,

když se Tvá duše cítí osamněle.

Ale hlavně chci být tou, která potěší tvé srdce

 ve chílích, kdy se směje nebo pláče.

Po podzimním vánku, osvěžený ranní rosou, posílám Ti polibek, který než k Tobě doletí, vznese se na křídlech motýlých k obloze a v paprscích slunce vystoupá vzhůru po mléčné dráze, aby naplněný miliony barev a tónů vesmíru, pomalu dopadl zpět na Zem, na Tvé sladké něžné rty, a dal Ti tak sílu do nového dne, Lásko moje.