Na Zemi je vše jen tak krásné a okouzlující, nakolik sami dokážeme tu nádheru vnímat. Záleží jen na nás. Les, louky, oceán, jezera, řeky a potoky - to vše je v pohybu a zvučí radostí. Pohleďte na ten zázrak. Pociťte tu milost. Vnímejte tu harmonii, jež obnovuje život a navrací všemu půvab, dokonce i ve smrti, umírání a nemoci.

Láska je vše.

Láska je život a život potřebuje lásku a láska potřebuje žít.

Láska je jedinečný dar života a život je nejúžasnější dar lásky.  

     (Já v roce 1999, v 17letech)       

Na přírodě jsme závislí nejen kvůli fyzickému přežití. Potřebujeme ji také proto, aby nám ukázala cestu domů, cestu z vězení naší vlastní mysli. Jsme totiž ztraceni ve své činnosti a myšlení – ztraceni v bludišti zdánlivě neřešitelných problémů. Zapomněli jsme něco, co stále ještě vědí kameny, rostliny a zvířata. Zapomněli jsme, jak být – jak být sami sebou,

 BÝT KLIDEM SE LIŠĺ OD HLEDÁNĺ KLIDU A MĺRU.

Klid a mír není něco, co získáte, když na nejvyšší míru zpomalíte běh svého života. Klid a mír je to, čím jste schopni být a co jste schopni vnášet do každého setkání a události v bdělých okamžicích svého života. Většina z nás vede neustálý vnitřní mentální spor s každým, s kým se setkáme. Být ve stavu klidu a míru je vnitřní postoj,

Kdo četl předposlední díl románu Vinnetou, ví, že apačského náčelníka naprosto okouzlil zpěv, který slyšel od bílých osadníků, kterým spolu se svým bratrem Old Shatterhandem pomáhal v posledních dnech svého života v boji za spravedlnost. 

Když potom Vinnetou na hoře Hancock umíral, doprovázela ho na jeho poslední cestě právě tato píseň, kterou složil sám Karel May.

 Žena byla v komatu, umírala. Náhle měla pocit, že stoupá do nebe a ocitá se před soudní stolicí.
"Kdo jsi?" oslovil ji Hlas. "Jsem žena starosty," odpověděla.
"Neptal jsem se tě, čí si žena, ale kdo jsi." "Jsem matka čtyř dětí."
"Neptal jsem se tě, čí jsi matka, ale kdo jsi." "Jsem učitelka."
"Neptal jsem

Mnozí lidé hledají tělesné rozkoše a různá duševní uspokojení, protože věří, že je to učiní šťastnými nebo je to osvobodí od strachu. Štěstí lze vnímat jako intenzivní pocit života, jejž nám dává tělesná rozkoš nebo duševní uspokojení. Nicméně každé uspokojení je přechodné, a proto lidé hledají stále nová uspokojení v imaginární budoucnosti. ,,Až získám tohle, až se osvobodím

Všichni máme strach. Všichni v sobě máme hněv a smutek. To je dané. Otázkou je, jak se svým strachem, hněvem a smutkem naložíme. Velkým krokem je už jejich přijetí a objevení.

Mylná - a bohužel i častá - je domněnka, že popřením či vyhýbáním se zdánlivě "negativním emocím" nalezneme zkratku k "pozitivním" pocitům štěstí a soucítění. Ke skutečné radosti a ke skutečnému soucítění nevede žádná cesta kromě té, která prochází všemi ostatními emocemi. Mnoho drahocenného času promarníme blouděním v závoji lži, obelháváním sebe i druhých, žijeme realitu, která je bez života. To nefunguje. Bez prožitku strachu, hněvu a smutku jsme schopni pouhé imitace radosti a soucítění v podobě falešné, přebujelé veselosti a sentimentu.

Stejně častým omylem je i to, že na cestě k osvícení a k sebeovládání je třeba "negativní" emoce ne-li přímo potlačit, pak přinejmenším transcendovat. Podle této teorie bychom se měli povýšit nad své základní instinkty a spočinout v klidné radosti a soucítění, protože je to naším přirozeným právem. Jsem ale přesvědčena, že taková transcendence má za výsledek pouze iluzívní vyrovnanost, která se rozplyne pod náporem prvního naléhavějšího životního problému. Máte-li v bezpečí svého klidného bytu dojem, že strach, hněv a smutek můžete transcendovat, pokuste se o to a svezte se nočním metrem z Manhattanu do Bronxu, zajděte si do jeruzalémského Muzea holocaustu nebo zkuste přespat v ulicích Kalkaty.

 ...musíme své emoce zbavit pout a nechat je plynout životem, abychom se báli toho, co nás skutečně ohrožuje, abychom pocítili hněv proti tomu, co skutečně narušuje naši integritu, abychom plakali, když skutečně trpíme, smáli se, když je nám opravdu dobře, a pečovali o druhé, když to skutečně potřebují. Pak se začneme dozvídat něco i o tom, jaká je láska. Protože láska je správně plynoucí emocionální energie. Je to úplný rejstřík emocí vyjádřených přiměřeně dané   situaci, v pravou chvíli, naplno a přímo.

Milující osoba je dítě, které dospělo.......     

         GabrielleRoth "Mapyextáze"

"Soucit je pochopení jednoty všech věcí. Je to vědomí, že já nejsem oddělení od tebe, že cokoliv se děje na této planetě, a nebo jinému člověku, děje se mně. Soucit je naprostá empatie, absolutní vnímání propojení."

Paul Rezendes

 "Potřebujeme se naučit něco, co bychom si přáli, abychom se nikdy učit nemuseli. Milovat druhého tak, jako by to nemělo být navždy. Protože nebude. Učíme se milovat (ať už sebe, druhého člověka, nějakou věc) tak, že milujeme to, co je na tom krásné, milováníhodné. Ale... nemilujeme doopravdy, pokud nemilujeme i konečnost toho, co milujeme. Nemilujeme své manželství, pokud nemilujeme

"Drazí přátelé, dospějme konečně.
Přestaňme předstírat, že nevíme, o co tu jde.
Pokud to opravdu ještě nevíme, pak se probuďme a poznejme to.
Podívejte: o vše, o co můžeme přijít, o to přijdeme.
Je to tak prosté - jak nám to mohlo tak dlouho unikat?
Pojďme odtruchlit všechny své ztráty, jako zralé lidské bytosti.
Nebuďme nimi tak šokováni.
Přestaňme se chovat,

Pro mě je nezbytné přijímat svět takový, jaký je. Vidět nádheru života, ale vidět také jeho zoufalství a bolest. Pouze tehdy, když jsem nezaujatým pozorovatelem, kdyz se dívám na svět a prožívám to, co se děje, aniž bych cokoliv posuzovala či  hodnotila, vidím skutečnou velkolepost života. Tehdy jsem schopná se do života zcela ponořit, odevzat se mu, nechat jej plynout a nechat se jím unášet.