Já
Tatáž řeka života, která prýští mými žilami dnem a nocí, plyne světem a tančí v rytmickém tepu.
Tentýž život kolébá příliv a odliv v oceánu, kolébce zrození a smrti.
Cítím své údy, jak velebí tento vesmírný život.
A jsem naplněn hrdostí, neboť má krev tančí za velkého tlukotu života a věků.
/Thákur/
 |
Buďte sami sobě světlem
Osho
Jak je to u vás?
Rodina šla na večeři do restaurace. Nejdříve si objednali rodiče, pak se číšnice obrátila na sedmiletého klučinu.
"A co si dáš ty?" zeptala se
Chlapec se plaše podíval kolem stolu a řekl:
"Já bych si dal párek."
Všechno je jinak
Umíral rabín.
Umíral velice starý rabín, velice moudrý rabín.
Jeho rodina, jeho sousedi, všichni byli shromážděni v komůrce, ve které bylo lože, na kterém umíral velice starý a velice moudrý rabín. Modlili se a bylo jim velice smutno.
A když se v komůrce usídlilo ticho a bylo slyšet jen nesnadný dech starého, moudrého rabína, žádali ho, aby jim dřív, než zemře řekl
Hrouda hlíny
Byl jednou jeden velice starý muž, který prožil dlouhý a nesmírně šťastný život na krásném ostrově. Svou domovinu nadevše miloval. Jeho rodina žila na tomto ostrově po celé generace, zde byl její domov, zde si vydělávala na každodenní chléb. A tak stařec požádal jednou, když si uvědomil, že se blíží poslední dny jeho života, syny, aby ho naposledy vyvedli ven před dům. Tam pak poklekl, nabral
Věříš v život po porodu?
- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude více světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! - Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu. Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. - A vůbec, život není než vleklá stísněnost v temnotě.
- No já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
- Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?
- No přece všude kolem nás!
- V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
- Tomu nevěřím!
- Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není.
- Ale někdy, když jsme zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...
Z Facebooku
