Všechno je jinak

Umíral rabín.

Umíral velice starý rabín, velice moudrý rabín.

Jeho rodina, jeho sousedi, všichni byli shromážděni v komůrce, ve které bylo lože, na kterém umíral velice starý a velice moudrý rabín. Modlili se a bylo jim velice smutno.

A když se v komůrce usídlilo ticho a bylo slyšet jen nesnadný dech starého, moudrého rabína, žádali ho, aby jim dřív, než zemře řekl nejmoudřejší poznání svého života.

"Neber svou moudrost s sebou,” prosili ho, "my židi v ghettu, my budeme potřebovat tvou moudrost, tvoje poznání, tvůj úsudek, tvou radu.”

A rabín, starý pán, jakoby neslyšel. Ležel na znaku, hlavu v poduškách, zraky za těžkými víčky, těžce dýchal.

Přišli starší obce židovské, přišli rabíni a tiše se modlili. A když bylo ticho v plné komůrce plné smutných lidí, znovu se ptali. Znovu marně. Bez odpovědi. A padal sníh a bylo ticho v ghettu a blížilo se k ránu.

Přijeli sáně a přivezli nejstaršího rabínova syna. Uvolnili mu cestu, takže mohl přijít rovnou k smrtelnému loži svého starého otce.

Poklekl a pravil:

"To jsem já. Tvůj nejstarší syn. Rabín. A přišel jsem tě poprosit, abys nebral svou moudrost s sebou z tohoto světa. My židi ji potřebujeme. A dlouho ji ještě budeme potřebovat. Papalében, nenech nás tady bez pomoci. Řekni nám to nejmoudřejší, na co jsi ve svém životě přišel. My tě o to prosíme.”

Starý pán otevřel oči a se zbytkem síly se posadil.

Pravil:

"Všechno je jinak.”

A zemřel.

/Židovské ponaučení v podání Jana Wericha/

P.S.  Toto je velice pravdivé.