Zotročení miliard zvířat v průmyslových velkochovech je možná největší etickou otázkou dnešní doby.

Extrémní krutost

Představte si civilizaci, která pro své chuťové potěšení masakruje desítky miliard bytostí s rozvinutými smysly, cítících bolest a prožívajících plné spektrum emocí. Představte si civilizaci, která vyvraždila drtivou většinu velkých savců a nahradila je dvěma desítkami domestikovaných druhů, které úmyslně přemnožila v uzavřených provozech. Hororová scéna?

Můžeme žádat o jakékoli znamení, které chceme, ale nakonec vidíme přesně to, co chceme vidět, ve chvíli, kdy jsme na to připraveni.

Zdroj: www.facebook.com/tereza.t.perinova/media_set

Již delší dobu jsem zamýšlela napsat článek na téma Rumunsko a situace tamních pejsků. Dlouho jsem nenacházela dostatek odvahy a kuráže, abych si sedla, přemítala a vzpomínala na to, co jsem viděla, slyšela a četla. Dnes ten den konečně nadešel. Ptáte se proč? Protože dnes, 21. března 2014 ve 21. století, jsem viděla něco naprosto nepředstavitelného.

Roku 1854, kdy americká vláda chtěla skoupit půdu jeho kmene na západním pobřeží, pronesl indiánský náčelník Seattle poselství k americkému prezidentovi a ke Kongresu. Tato prorocká vize velkého náčelníka bývá považována za první vážný ekologický projev světa.

Velký náčelník nám také posílá přátelská slova, plná dobré vůle. To je od něj laskavé, protože my dobře víme,

"Inteligentní lidé vědí, že lze věřit jen polovině toho, co slyší. Velice inteligentní vědí které polovině."

 George Bernard Shaw

Vrátil jsem se domů, moje manželka právě prostírala stůl k večeři, chytil jsem ji za ruku a řekl jsem jí: "Musíme si promluvit." Sedla si a začala klidně jíst. Uviděl jsem bolest v jejích očích. Spěchal jsem se a nevěděl jsem, co říct. No, musel jsem jí sdělit, o čem jsem už dlouho přemýšlel. "Chci se rozvést,"  začal jsem klidně. Zdálo se mi, že moje slova ji nerozčílili,

To nemá být nesmyslný rozkaz, ale dobře míněná rada. Když říkám, abyste poslouchali děti, nemyslím tím samozřejmě, abyste si od nich nechali rozkazovat. Stále jste to vy, koho opravdu musí poslouchat. Vy je učíte, jak žít, vštěpujete jim určité hodnoty, usměrňujete je. Nicméně poslouchat děti znamená trochu něco více než je jen vyslechnout. (Kéž by je lidé alespoň vždy vyslechli...!) Znamená

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení
pro dlouhodobě nemocné v Ashludieově nemocnici poblíž Dundee ve Skotsku.

Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila,
že ji opsali a báseň pak putovala pocelé nemocnici a dál.

----------------------------------------

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
 V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
 Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
 jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
 Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu... Teď už - MĚ uvidíte!

 Badatelé podle britského deníku Daily Telegraph zjistili, že způsob, jakým posuzujeme druhé lidi, vypovídá především o kvalitě našeho vlastního života. Čím víc považujeme druhé za šťastné, tím víc jde vlastně jen o odraz toho, jak se sami cítíme. "Náš pohled na druhé lidi vypovídá hodně o nás samotných," řekl listu profesor psychologie Dustin Woods z Wake Forest University v americkém státě Severní Karolína.

Badatelé požádali testovanou skupinu, aby sestavila seznam dobrých a špatných charakteristik u tří osob, které všichni dobře znali. Z hodnocení se však vědci dozvěděli daleko více o sebehodnocení testovaných, jejich duševní pohodě a postoji k druhým než o kvalitách zmíněné trojice. Výsledky studie byly zveřejněny v odborném magazínu Journal of Personality and Social Psychology. "Vidíte-li druhé pozitivně, jste sami v pohodě," říká profesor Woods.

Zajímavé je, že také svému okolí se "pozitivní hodnotitel druhých" jeví jako srdečný, vyrovnaný a schopný člověk. Naopak ostří kritikové vykázali při hlubším zkoumání výrazný narcismus a sociopatické sklony. "Samotný fakt, že druhé vidíte kriticky, ukazuje, že jste v nebezpečí depresí a nejrůznějších osobnostních poruch," tvrdí Woods. "Kdybychom přiměli lidi, aby začali vnímat své okolí kladněji, nepochybně by se to projevilo pozitivně v jejich samotném životě," je přesvědčen psycholog.