Pevné pouto

Na tenhle film jsem se už dlouho těšila. Dneska jsem ho konečně viděla. V podstatě až na konci filmu jsem si uvědomila, že ho režíroval Peter Jackson, což mě docela překvapilo. Nevím proč, když to vlastně všude inzerují.

"Jmenuji se Susie Salmonová. Bylo mi čtrnáct, když mě zavraždil." Těmito slovy začíná hlavní hrdinka filmu Pevné pouto vyprávět svůj nevšední životní a posmrtný příběh. Zavražděná dívka se těžce loučí se životem a stále se jí vrací vzpomínky na hrůzný zážitek, zatímco sleduje svojí rodinu, která se různými způsoby snaží vyrovnat s její ztrátou. Je to filmové ztvárnění stejnojmenné knížky Alice Sebold, která se stala pravou literární senzací.

Moje první dojmy jsou velice silné. Snímek se mi dostal pod kůži a to doslova. Zážitek pro mě bylo především realistické ztvárnění většiny pocitů. Skutečně se mi zdálo, že jsem u toho, že jsem součástí toho všeho. Jako by šlo o mě. A měla jsem stach, opravdový a obrovský strach. Ještě teď  cítím adrenalin, který se mi v těle postaral o zvláštní efekty během filmu. Mrazilo mě vážně hodně a chvílemi jsem nedýchala.

Děj je koncipován do 70. let 20. stol., to se filmařův podařilo celkem přesvědčivě. Některé scény mi ovšem přišli trochu nedotažené do konce a některé zase docela přehnané (hlaně ta babička, to byla síla, jako by sí jí vypůjčili z úplně jiného žánru filmu). Ani ten padající dědula ke konci filmu vůbec nepůsobil opravdově. Ale na druhou stranu, efekty posmrtného života byli velice působivé. Stejně tak jako pocity dětí.

Přeci jen to je film, na který hned tak nezapomenu a který ve mě zanechal svůj otisk. Donutil mě přemýšlet nejen o tom, jak se musí cítit ti, kteří umírají hroznou smrtí, ale i o vině, trestu, smíření a schopnosti opustit to, co milujeme.