Snad se tomu dá říkat láska, ale láska, láska je nedostatečné vyjádření toho, co to je.
Protože to nelze popsat, je to prožitek pro který jsou všechna slova tak slabá.
Pro tento prožitek bys chtěla zemřít, protože nelze zažít nic krásnějšího, nic velkolepějšího, nic více objímajícího, nic rozkošnějšího, nic více ohromujícího..
Říkáš miluji, ale to jen
Milost někdy zasáhne život takovým způsobem, až se celá bytost člověka rozhoří tak mocně, že ho naplní důvěra a naléhavá touhavhodit celou svou existenci do propasti Já.Můžete se přistihnout, jak říká:"Odstraň vše. Nic neštři. Odstraň veškerý klam z mého bytí."
Pak je vše odhozeno, včetně vlastního já, toho, kdo odhazuje.Nečekaně člověk získává pocit, že se zbavil obrovského břemene,
nalézá pocit úplnosti, míru a klidné radosti ve svém srdci. Nyní zůstává přirozené ticho a klid. A není to tak, že by zůstávalo nějaké "já", které tohle všechno obdrželo. Není nikdo, kdo by přijímal. V nitru svého bytí člověk chová tiché poznání:
Nejsem přijímajícím ani dávajícím.
Nejsem nikým.
A přesto se člověk slyší, jak říká: "Děkuji ti, Milovaný."
Mooji
Pokud je "konání dobra" spojeno s jakoukoli myšlenkou a motivem, pak se o vyšší dobro nejedná. Laskavost se totiž jednoduše děje. Je to přirozený projev toho, co vychází ze srdce. Až budete opět zasahovat do přirozeného proudu života, jako záchranáři svých nejbližších, ale i světa, uvědomte si své myšlenky. Konáte tak na základě posuzování toho, že Vám nějaké chování připadá špatné, agresivní,
Na Zemi je vše jen tak krásné a okouzlující, nakolik sami dokážeme tu nádheru vnímat. Záleží jen na nás. Les, louky, oceán, jezera, řeky a potoky - to vše je v pohybu a zvučí radostí. Pohleďte na ten zázrak. Pociťte tu milost. Vnímejte tu harmonii, jež obnovuje život a navrací všemu půvab, dokonce i ve smrti, umírání a nemoci.
Láska je vše.
Láska je život a život potřebuje lásku a láska potřebuje žít.
Láska je jedinečný dar života a život je nejúžasnější dar lásky.
(Já v roce 1999, v 17letech)
Na přírodě jsme závislí nejen kvůli fyzickému přežití. Potřebujeme ji také proto, aby nám ukázala cestu domů, cestu z vězení naší vlastní mysli. Jsme totiž ztraceni ve své činnosti a myšlení – ztraceni v bludišti zdánlivě neřešitelných problémů. Zapomněli jsme něco, co stále ještě vědí kameny, rostliny a zvířata. Zapomněli jsme, jak být – jak být sami sebou,
BÝT KLIDEM SE LIŠĺ OD HLEDÁNĺ KLIDU A MĺRU.
Klid a mír není něco, co získáte, když na nejvyšší míru zpomalíte běh svého života. Klid a mír je to, čím jste schopni být a co jste schopni vnášet do každého setkání a události v bdělých okamžicích svého života. Většina z nás vede neustálý vnitřní mentální spor s každým, s kým se setkáme. Být ve stavu klidu a míru je vnitřní postoj,
Kdo četl předposlední díl románu Vinnetou, ví, že apačského náčelníka naprosto okouzlil zpěv, který slyšel od bílých osadníků, kterým spolu se svým bratrem Old Shatterhandem pomáhal v posledních dnech svého života v boji za spravedlnost.
Když potom Vinnetou na hoře Hancock umíral, doprovázela ho na jeho poslední cestě právě tato píseň, kterou složil sám Karel May.
Žena byla v komatu, umírala. Náhle měla pocit, že stoupá do nebe a ocitá se před soudní stolicí.
"Kdo jsi?" oslovil ji Hlas. "Jsem žena starosty," odpověděla.
"Neptal jsem se tě, čí si žena, ale kdo jsi." "Jsem matka čtyř dětí."
"Neptal jsem se tě, čí jsi matka, ale kdo jsi." "Jsem učitelka."
"Neptal jsem