Konečně

Překvapeně se posadil se a nadšeně vykřikl. Tak nádherná byla krajina, kterou právě spatřil! Jako by jí znal od pradávna, ale zároveň netušil, jak se do ní dostal. Zářila jemným světlem a magicky ho přitahovala. Mezi růžemi slyšel zvony, nadpozemsky krásný zpěv a smích mnoha hlasů. Byli tam všichni! Jeho rodina, přátelé i sousedé na něj mluvili jeden přes druhého, ale on přitom zcela jasně vnímal každého z nich zvlášť. Co toho s nimi se všemi zažil! Nostalgie se vkradla do jeho myšlenek. Viděl sám sebe kráčet mnoha městy v různých koutech světa, viděl se v pouštích, v savanách, na prériích i na lodích křižujících moře a oceány. Viděl sám sebe běhat, zápasit, jezdit na koních, velbloudech, v kanoích, ve vlacích i v autech. Viděl nejhlubší zoufalství, chudobu a bídu těl i duší, viděl však také dobrotu, laskavost, poctivost a vznešenost ducha. Znovu cítil, jak miluje, jak nenávidí, prožíval strach, úzkost, naději i bezbřehou radost. Byl nadšený i zoufalý, milovaný i opovrhovaný, hněvivý i netečný, tvůrce i ničitel. Plakal a smál se, znovu a znovu. Udělal spoustu chyb a dělal také spoustu dobrého. Co bylo ale nejdůležitější, cesta, po které se vydal. Cesta k lepšímu člověku, ke vznešenému lidství. Uspěl. Uvědomil si, jak dobře se najednou cítí. Horečka zmizela, a úleva od těžkého těla byla neskutečná. Zase mohl zhluboka dýchat! Vastně mohl i nedýchat, a přesto byl víc živý než kdy dříve. Dokonce měl pocit, že se vznáší! Dobrý Bože! Cítil, že mu někdo podal ruku a pohladil ho po hlavě. Jemná ruka jeho milované babičky! Rozplakal se štěstím. Jeho mysl se zklidnila. A tehdy je spatřil. Ty nejkrásnější oči, které kdy viděl svým vnitřím zrakem, a jež se zrodily z jeho touhy po lepším světě. Tmavé, sametové oči, ve kterých se zračil celý svět něhy, soucitu a dobra. Láskyplně mu hleděly vstříc a vítaly jej jako svého nejlepšího přítele. "Šarlí!" uslyšel jeho nádherný hlas, a v tom jediném jméně bylo obsaženo mnoho - radost, hrdost, láska, štěstí. "Winnetou, můj bratře!" odpověděl mu nesmírně dojatě. Teprve teď a tady se poprvé skutečně objali, obklopeni závojem dlouhých, hustých modročerných vlasů. Věděl, že už nikdy nebude sám. Plný očekávání a přesto zcela klidný, oddal se zcela svému jedinečnému průvodci, který ho vzal za ruku, a vydal se s ním na další cestu. Zvláštní jasné světlo je začalo obklopovat i prostupovat. Nikdy dříve neviděl takové světlo, jasnější než tisích sluncí a přesto příjemně jemné a konejšivé. Ten, ke komu celý život směřoval, ke komu posílal své modlitby, jehož vůli vnímal v tichu, a ke kterému toužil vést davy ostatních - to On byl v tom světle, On byl tím světlem samotným. A nyní se i Karl stal součástí tohoto světla.

Winnetou fanfiction :-) /2018+2023/