Proč nejde být dobrý?

Od malička se ve mně postupně rozvíjel pocit, že chci nějakým způsobem propojovat lidi a přírodu, že chci udělat svět krásnější a lidi šťastnější. Myslela jsem, že dokážu přinášet druhým světlo a štěstí. Protože štěstí druhých mě naplňovalo mým vlastním. Věděla jsem, že k tomu, abych zvládla pomáhat druhým, musím být nejdřív v pořádku a silná já, ale myslela jsem, že lze zvládnout obojí najednout. Protože když bych se soustředila jen na svůj osobní rozvoj, zřejmě by mi to zabralo úplně celý život a připadala bych si sobecká. Podobně, jako když někteří lidé tvrdí, že něco dělají pro to, že je vidí Bůh, že Bůh ví, že pomáhají ostatním. Já to ale nedělala pro Boha nebo pro to, aby mně byl někdo vděčný. Naopak, čím méně lidí o mně vědělo, tím lépe. Pomáhala jsem druhým, kteří o tom většinou vůbec nevěděli, protože jsem z toho měla opravdu radost. Protože úsměv druhých a krása okamžiku ve mně vyvolávaly vlny štěstí. Neměla jsem ani zdání, že vše bude směřovat k tomu, abych se opravdu musela začít starat jen sama o sobe, což je proti mé přirozenosti. Vydržela jsem dlouho a vím, že jsem zvládla hodně, ale životem jsem byla donucena začít se učit myslet sobecky. Ještě mi to moc nejde, ale budu to muset zvládnout, abych v tomhle světě přežila. Protože pro tenhle svět je touha a chtíč opravdu přirozeností či přímo nutností, která jej udržuje v chodu, která začíná naším početím a zvyšuje se s každým naším nádechem, s každým zakručením v žaludku a s každým přáním . Nejvíce mě ale děsí představa, že je to tak v celém vesmíru.